Další výhodou tohoto způsobu řešení sporu je naprostá nestrannost mediátora, kterou vám mediátor potvrdí ve smlouvě o mediaci sepsané před započetím mediace samotné. Nemusíte mít obavu o své soukromí, mediátor se vám zaváže k mlčenlivosti (též potvrzené ve smlouvě) a bez vašeho svolení neposkytne informace žádné třetí osobě ani instituci. Mediační sezení trvá obvykle 2–3 hodiny a může být jedno nebo několik podle vaší domluvy s mediátorem. Samozřejmě není pravidlem, že mediace skončí dohodou, že se vaše situace vyřeší, ale určitě vám minimálně pomůže otevřít další komunikaci. Vše důležité o pravidlech a možnostech mediace vám sdělí mediátor před započetím mediace.  Cena mediace je 1000 Kč za hodinu a hradí ji strany na půl, pokud se nedohodnete jinak.

Moje cesta

Moje cesta k mediaci byla dlouhá, i když vlastně začala dřív, než jsem o mediaci poprvé slyšela.

Po střední škole jsem se dostala na několik vyšších škol, které jsem si vybrala, protože jsem chtěla mít z několika důvodů brzy dostudováno a po pravdě řečeno jsem si i málo věřila, že bych mohla úspěšně složit přijímačky na vysoké školy v oborech, které mě lákaly (antropologie, medicína a psychologie). Pár z těch vyšších škol jsem zkusila chvíli studovat (cestovní ruch a němčina), ale vůbec to nenaplnilo mé očekávání, nějaký čas jsem tedy pracovala a sbírala životní zkušenosti, které byly důležité a zformovaly mě, stále jsem však v koutku duše po studiu toužila. A právě zkušenosti těch pár měsíců mimo školu mi paradoxně napověděly, co si vybrat za obor. Zvolila jsem andragogiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kam jsem byla přijata. K výběru toho oboru mě přivedlo setkávání s lidmi mladými i staršími, nejvíce výrazní pro mě však byli vyhořelí lidé ve středním věku. Mnoho z nich mělo velký potenciál, inteligenci a schopnosti, ale žili v domnění, že se potom co dostudujete, začnete pracovat nebo i založíte rodinu, už nejde nikam posouvat, realizovat se a rozvíjet, neznali možnosti a ono jich popravdě v té době (devadesátá léta) nebylo mnoho, pokud člověk nebyl zrovna velmi asertivní a odvážný ranař s podnikatelským duchem. Bylo mi jich líto a silně jsem pocítila potřebu formovat nějaké možnosti pro tyto lidi ve formě různých kurzů, workshopů apod., prostě jim ukázat, že není nutno vyhořet a zatvrdnout, a to ani na malém městě. To byla moje motivace ke studiu andragogiky (v té době Výchova a vzdělávání dospělých, nyní známé spíš jako HR ) . Mé představy však nebyly opět naplněny, obor byl v té době u nás nový, nebyl studijní materiál a učitelé vlastně úplně nevěděli, co nás mají učit. Fakulta určitě nějakým přínosem byla, některé přednášky a někteří profesoři mě jistě obohatili, a navíc mě studium přivedlo do Prahy. Po roce jsem se rozhodla školu opustit, zůstat v Praze a začít pracovat, starat se o sebe a poznávat svět. Pracovala jsem na mnoha místech a v mnoha oborech a naučila se toho hodně o sobě i o ostatních lidech.

Už mám jasno

Mediaci jsem nějakým svérázným “hobby způsobem” provozovala dávno před tím, než jsem o existenci nějaké mediace vůbec věděla. To ostatně nebylo divu, protože u nás se o mediaci moc nevědělo ještě před pár lety. Poslední roky se konečně dostává do povědomí, a to je moc dobře. Vždycky mi přišlo, že existuje v komunikaci i v řešení problémů lepší způsob než přejít rovnou do konfliktu, což se mi potvrzuje prakticky pořád, ať už jde o jakýkoliv druh neporozumění či konfrontace. Také mi to často nedalo, a když jsem viděla ve svém okolí někoho, kdo se s někým dalším nemohl domluvit, svěřil se mi s tím a stál o součinnost a byla těm nedohodnutým k dispozici jako takový usměrňovač dialogu. Trochu krotitel, trochu pozorovatel a často se těm (většinou) dvěma k nějaké shodě, dohodě, souznění nebo aspoň navázání komunikace podařilo dojít a to některým i po letech kontraproduktivních a obvykle i zraňujících hádek. Vždycky mě mrzelo, že se lidé nemohou dohodnout, zbytečně se do situace zamotávají a ubližují si, když je tu funkčnější, kratší a mnohem méně bolestivá cesta. Byla to mediace. Ale to jsem tenkrát nevěděla. Natož abych věděla, že bych se mohla mediátorem stát i já a dělat tak to, co mě odjakživa zajímá, a to pomoci se lidem domluvit. A udělat si jasno. To přišlo až mnohem později. Mezitím jsem sbírala další pracovní a lidské zkušenosti. Objevila jsem pro sebe jógu a stala se lektorku. Práce lektorky jógy mě nesmírně naplňuje a zpětné vazby na ni jsou krásné a povzbuzující. Ale pořád na mě někde vykukovala mediace. Začala jsem se o ni zajímat a koketovala s myšlenkou, že bych se jí třeba někdy mohla věnovat i profesionálně a nejen v tom hobby modu. Pak přišly 2 zásadní podněty, které mě už finálně přesvědčily ke studiu této metody nenásilného řešení konfliktu. Prvním podnětem byla má kamarádka, která zrovna byla po nepěkném rozchodu a nemohla se s bývalým partnerem domluvit na péči o jejich syna, vypadalo to beznadějně a neřešitelně, přesto jsem jí řekla o možnosti mediace, ale popravdě jsem nevěřila, že to v tomto případě zafunguje. K mému překvapení se na jediném sezení domluvili a dohoda platí a dobře pro oba (respektive pro všechny 3) funguje doteď. Řekla jsem si, že když to zafungovalo v tomto případě, je to prostě zázrak a jdu to studovat. Takže našlápnuto na cestu bylo. Druhým impulsem byla smrt mého drahého přítele, jehož odkaz jsem chtěla sdílet, protože to byl naprosto výjimečný a skvělý člověk, který každou vteřinou svého bytí, svou neúnavnou pílí, zodpovědností a laskavostí měnil svět k lepšímu. Jak ale sdílet odkaz někoho tak velikého, když máte pocit (dost oprávněný), že mu nesaháte ani po kotníky. A pak mi to došlo. Můj přítel Sláva chtěl, aby se lidi domluvili, aby našli společnou řeč, aby k sobě byli upřímní a hledali řešení, protože věděl, že vždy nějaké je. To rozhodlo, pár dní po jeho smrti jsem se přihlásila na kurz mediace a začala studovat. A tak já budu sdílet odkaz drahého přítele a k tomu budu dělat, co mě baví, co mi jde a co má obrovský smysl. Díky Slávo, díky Míšo a díky vesmíre!